 |
 |
| Hlavní stránka |
| English Web |
| Anglické knihy |
| České knihy |
| Hudba |
| Video |
| Programy |
| Eseje |
| Info |
| ||||||||||||||||||||||||||
 | Můj děda Nikodém občas zabědoval - proč většina našeho národa se neřídí starým českým příslovím "Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno"? Já k jeho bědování přidávám můj údiv nad tím, proč lidé nejdříve nepřemýšlí, než si vytvoří jakýkoliv názor. To obvyklé, české: "Nemá cenu se tom bavit, oba máme jiný názor!", je v přímém protikladu k racionálnímu přístupu. K racionálním úvahám člověk musí totiž přemýšlet. Mnoho z nás si navíc plete názory s vírou nad kterou se přemýšlet nemusí. Ta se prostě přijme tak jak je podána a málokdy se mění; to pokud se vůbec mění | |||||||||||||||||||||||||
| Můj oblíbený spisovatel Oscar Wilde kdysi řekl, že vrcholným okamžikem člověka v jeho životě je, když klečí na kolenou, bije se v prsa a zpovídá se ze svých hříchů. To se většinou neděje zrovinka když jeden ty hříchy páchá, ale když si je jednoho dne všechny uvědomí. Nemusí se vždy jednat jen o hříchy proti desateru božích přikázání, ale i o hříchy spáchané proti vlastnímu svědomí. Takže podle návodu pana Oscara jsem jednou zkusil klečet na kolenou, bít se v prsa a zpovídat se do zdi. Vrcholný okamžik mého života se ale ne a ne dostavit. Takže jsem se zamyslel nad svým životem a najednou se mně ty hříchy začaly objevovat jeden po druhém. Mé prvé hříchy spočívaly v tom, že jsem všemu lehce uvěřil. Takže nejprve jsem objevil, že ne vše co jsme se učili ve škole bylo pravdou. Později jsem do té zpochybněné skupiny přidal i vysíláni rozhlasu a televize z Prahy, a ještě později i vysílání ze zahraničí. Ocitl jsem se v životní fázi, kdy jsem nevěděl čemu věřit a čemu ne. Trvalo mně velice dlouho si konečně najít rovnováhu a dnes vše co slyším, čtu či vidím, pepřím notnou dávkou skepticismu. Nyní totiž s určitostí vím, že lehce uvěřit se nemá. To mně ale nebrání se ze života radovat.Vždy jsem se z dobra radoval, pro ztracené jsem truchlil, opravdicky jsem miloval a stejně tak jsem i trpěl. Knihy Miroslava Horníčka mě naučily hledat slunce a zdravit sochy na podstavcích, a hudba Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka mně s narůstajícím věkem stále častěji vhání slzy do očí. To vše mně zvoní ve všech koutech mé duše tou vzácnou radostí z každé dobře prožité chvíle a vytváří tu dlouhou šňůrku krásných vzpomínek, které tvoří můj život. | ||||||||||||||||||||||||||
| Můj děda Nikodém prý také rád citoval Karla Čapka: "Pokud se lidé spokojí s nahrážkami života, potom ztratí schopnost užívat si života samého". Nebo tak nějak to děda říkával... Nahrážek života přibývá s rozvíjející se technologií a mnohokráte mě napadlo, jestli umění je také nahrážkou života? A co je vlastně umění? Mnoho let jsem hledal odpověď na tuto otázku a ani nyní nejsem spokojen s tím co jsem našel. Nakonec jsem se uchýlil ke své vlastní definici umění, založenou čistě na mých osobních pocitech. Začal jsem tedy nazývat uměním vše co jsem slyšel, viděl a cítil s takou emocí, že mě z té krásy běhal mráz po zádech a do očí se draly slzy. Všichni jsme ale jiní - někteří z nás obdivují Picassa a jeho obrazy, ale já ne. Některým se nelíbí melodie v hudbě a rým v básních, mě se ale líbí. Vím, že se najdou mnozí, kterým se mé webové stránky, knihy, hudba či úvahy líbit nebudou. Doufám ale, že se najdou i takoví, kterým se alespoň trochu líbit budou. | ||||||||||||||||||||||||||
| Má stránka na Amazon se všemi knihami a fotografiemi     here | ||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||
